Jan Jansa
| Jan Jansa | |
|---|---|
| Narození | 21. září 1923 Želetava nebo Cizkrajov |
| Úmrtí | 2022 (ve věku 98–99 let) Kanada |
| Národnost | Češi |
| Povolání | pilot, svářeč a konstruktér |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jan Jansa (21. září 1923 Želetava – 2022[1]) byl český pilot, svářeč a konstruktér.
Biografie[editovat | editovat zdroj]
Jan Jansa se narodil v roce 1923 v Želetavě. Vyučil se a byl nuceně nasazen do Štětína a následně do Trondheimu do Norska. Později byl přesunut do Melhusu, kde pracoval s Dány, Poláky a Nory v kamenolomu. Češi tam pracovali pouze dva. V prosinci roku 1943 ve spolupráci s místními obyvateli plánoval spolu s Václavem Dostálem útěk do Švédska, Václav Dostál útěk po třech dnech vzdal. Jan Jansa dokončil útěk úspěšně a byl předán československému konzulátu ve Švédsku. Konzulát uprchlé Čechy shromažďoval v Södertälje. V únoru roku 1944 byl přesunut do Velké Británie, kde vstoupil do československé armády. Jan Jansa se v Southamptonu přihlásil do letecké jednotky a následně byl zařazen do 311. československé bombardovací perutě. Byl záchranářem a radiotelegrafistou.
Po skončení druhé světové války působil nadále v armádě, pracoval v Ruzyni, Českých Budějovicích a Havlíčkově Brodě. Po změnách v roce 1948 byl propuštěn a na začátku roku 1949 emigroval do Německa. Pokračoval v únoru roku 1950 do Velké Británie, kde pracoval jako svářeč, následně roku 1957 emigroval do Kanady, kde také pracoval jako svářeč. V roce 1965 za ním přijela manželka a syn. V roce 1973 povýšil a stal se konstruktérem v centrále společnosti, u které pracoval jako svářeč, usadil se ve městě Forst Erie.[2]
Bratr Jana Jansy – Jaroslav Jansa byl uvězněn v koncentračním táboře Dachau.[2] Jméno Jana Jansy je uvedeno na památník obětem světové války v Praze na Klárově.[3]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ https://tritius.kkvysociny.cz/authority/913369
- ↑ a b MEJZLÍK, Jaroslav. Naši krajané v boji za svobodu. 1. vyd. Třebíč: Okresní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu, 1997. 140 s. Dostupné online. S. 15–17.
- ↑ Pomník Obětem 2. světové války [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2021-08-03]. Dostupné online.